Jak jsem se stal tátou aneb co mi zatajili

Co mám dělat v pět hodin ráno jiného než psát blog. Dítko mi tady v obýváku v posteli řehtá, heká, tlačí a já jen čekám, až si pořádně prdne a dá mi čas zaspat, protože jinak se v tom kravále spát nedá. Po Vítkovi je to deja vu jako prase (teda spíš jako oslík). Doufám, že další věci narušující lidský spánek si nechá Vojtík od cesty. Každopádně si vybavuji dvě věci a to, že Vojtíka povzbuzuji podobně jako Marťu u porodu slovy "neřvi a zatlač" a taky na to, jak bych si nejraději při každém jeho prdnutí nalil panáka na oslavu tohoto počinu. Každopádně za poslední týden jsme stihli spoustu věcí. Např. jsme vzali Vojtíka ven. Nejdříve na doporučovanou půlhodinu, posléze jsme to protáhli na dobu, jaká je nutná k dovlečení jeho bratra domů. Tento čas, mám pocit, v poslední době exponenciálně narůstá společně s tím, jak se Vítkova zvědavost rozšiřuje na čím dál větší detaily (kraviny). Ještě před nástupem na dovolenou mě tato jeho vlastnost fascinovala, ale po několika tříhodin

Dlouho jsem nepsal a protože jsem dlouho nepsal, dalo by se očekávat, že to nebude jen tak. Už jsme totiž čtyři. Do party nám přibyl kluk jak buk jménem Vojta. Vojtík se nám narodil standardně z maminky, jak to tak bývá. Ve čtvrtek ráno kolem druhé hodiny ranní jsem si z ložnice říkal, že půjdu Marťu seřvat, proč se zas koupe a plýtvá vodou, naštěstí mi došlo, že to asi bude mít nějaký důvod a volali jsme rodiče kvůli hlídání spícího Vítka. Největším problémem, kromě toho, že se Marťa svíjela co minutu a půl, což na dojetí do Ostravy nevypadalo, bylo vysvětlení toho, jak Vítkovi ráno udělat mlíčko. Tato epizoda zabrala dvě až tři kontrakce. Jinak vlastně všechno proběhlo standardně včetně Martina hořekování, kdy jsem měl pocit, že rodí dva týdny a musel jsem po ní řvát, ať maká jak na mariňáckém základním výcviku. Nerodila dva týdny. Rodila rychle, rodila s křikem, kdy na poslední chvíli, opět standardně, změnila jméno miminka, na jiné než na to, na které jsme si s Vítkem půl roku z

Tímto příspěvkem Soutěžím s  Mall.cz Dlouho jsem nespal, teda nepsal...velmi dlouho. Jak se teď rozpomenout na zážitky z léta? Je to jednoduché, stačí se podívat na fotky, které s Marťou fotíme, spíše ona než já a připomenout si to všechno, včetně toho, na co by člověk nejraději zapomněl. Drobným nedostatkem tohoto způsobu zjišťování a analýzy minulosti může být počet fotografií přesahující vysoké řády stovkové a blížící se k nižším řádům tisícovým. Ale začněme od začátku, tedy od hospod. Téma návštěvy hospody ve spojení s výchovou dítěte 21. století mě nepřestává fascinovat, proto mi dovolte, abych se zde podělil o několik poznámek a fotografií. Věřím, že se nerozepíši natolik, aby se jednalo o, v tomto příspěvku, jediné téma, ale je možné, že to bude téma nosné. Sociální pracovníci a případní sympatizanti budou další obsah prohlížet jen na vlastní nebezpečí. Co se týká výchovy dítěte na pozemku, parcele nebo baru restauračního zařízení, můj názor je velmi podporující. Dí

Od posledního postu se toho změnilo docela dost. Pokusím se v tomto krátkém článku přehledně vystihnout situaci posledních dvou měsíců (přirozeně vůbec netuším, jak dlouhlý článek to bude). Ještě na konci dubna jsme zjistili, že je kluk nenechavec, velmi slušně řečeno. Při náhodné návštěvě novojičínského náměstí mu nebylo hanba velmi nápadným způsobem odebírat vybavení zemědělské školy. Během uplnynulého období se taky Vítek naučil padat. Spolehlivou brzdou pádu je prozatím jeho nos. Utržené jizvy se nyní na slunci začínají pěkně vybarvovat, ještě že to není holka. Každopádně, hned z kraje května jsme se shodou okolností, doslova zúčastnili, výjezdu NJ skupiny do Polska. A ne jen tak někam do Polska, ale do Polska k moři, k Baltu. Cesta autem měla činit asi 700km jedním směrem a pravdou je, že jsem se nemohll zbavit jistého pocitu nervozity při představě, že nám Víťa vřeští 7h do ucha (opět v jednom směru). Proto jsme se s mou milovanou ženou po mé logické úvaze rozhodli u

Tak, chtěl jsem se jít dneska po ránu vyvenčit, ale protože počasí je vyloženě aprílové, tátovi se nechce z gauče a raději zprokrastinuje běhání psaním. Za poslední měsíc se udála velká spousta věcí. Asi hlavní je to, že nám to konečně pomalu začíná chodit, což Marťa celou dobu chtěla a teď si začíná uvědomovat, že bude muset koupit obojek a v případě nutnosti dítě uvazovat ke stolu, židli, tátovi či jinému vybavení domácnosti. Od pavoučí chůze v minulém měsíci se kluk dostal do vzpřímené polohy a mezi věcmi, kterých se může chytit je schopen se vyloženě "drunk" stylem dostat z bodu A do bodu B v dohledové vzdálenosti (obývacího pokoje). Dalším stupněm vývoje rozumíme jeho postupné dozrávání při vyjadřování negativného postoje k jakékoliv věci nebo situaci. Od souhlasného kývání jsme přešli k rezolutnímu "ne" především u otázek jako: chceš rohlík? chceš pití? jsi pokakaný? jsi počůraný? chceš kaši? co chceš? (u téhle otázka mám pocit, že odpovědí

Tak a rok se přehopnul do nového měsíce, března 2019. Dal jsem si za úkol do konce tohoto týdne něco sepsat, tak jdu na to :). Od Vánoc jsme na klukovi zaznamenali následující změny: Vítek se konečně umí pohybovat mezi břichem, zadkem a zády, pokud nevystrčí nohy či ruce mezi šprušlema z postýlky ven, to se pak diví, že mu to nejde Vítek napodobuje pavouka a občas si po bytě vyrazí stylem po rukou a nohou a s zadkem vystrčeným ke stropu Vítek zkouší v postýlce dělat stojku kdy chce praktikovat pozici z předešlého bodu a zároveň dělat "hají" Co se týká spaní, tak je to jako na houpačce, od začátku roku měl kluk někoilkrát rýmu, teplotu, chřipku a asi ho něco bolelo, ale odmítá říct co. Proto se v noci budil a časté noční vysávání nosu bylo zařazeno do programu spánku rodičů. Aktuálně se má situace tak, že večer jakž tak usne nad knížkama a ráno je v 5h na nohou, což Marťa nevidí ráda, ale co se dá dělat, je to tak. Po hodinovém přemlouvání Vítek nakonec na