Jak jsem se stal tátou aneb co mi zatajili

Vítek má dneska přesně čtyři měsíce, má zhruba o další kilo více na váze a 20dB navíc v hlasivkách. Prozatím je schopný držet předměty, které se dají snadno chytit v obou rukách, nesrozumitelně občasně žvatlat a slintat taťkovi po ruce, po tričku, případně poblinkat taťkovi rameno. Důvodem pobinkání může být i to, že se Vítek naučil strkat do pusy ruku téměř po zápěstí. Dneska jsme ho téměř donutili otočit se ze zad na břicho. Vzdal to po asi pátém pokusu. Očividně je kluk po mě, protože jeho trpělivost se rovná mé trpělivosti při zvládání shybů na hrazdě. Kdo mě zná, ví, že se snažím vidět sklenici vždy spíše z poloviny plnou, než z poloviny prázdnou. Ne tak Marťa. Na její pesimismus a nejistotu je někdy třeba jít od lesa a toto mé úsilí začíná slavit úspěchy. Podle Marti totiž prcek pláče a někdy až hystericky řve v následujících situacích: Marťa se dívá na Vítka Marťa se nedívá na Vítka Marťa si hraje s Vítkem Marťa si nehraje s Vítkem Marťa je unavená Marťa je ro