Tak tentokrát to byl fakt úlet. Absolvuji aktuálně docela dlouhou dovolenou, proto jsem si říkal, že by bylo fajn taky někde vytáhnout staršího klučíka, aby si zvyknul na cestování, spaní po hotelech apod. Nejdříve jsem si říkal, že bychom si udělali výlet do Brna a Prahy i s přespáním, ale vzhledem k omezením, které jsou u nás zrovna zaváděna a kvůli zdravému rozumu by asi nebylo chození po dvou našich největších městech dvakrát až třikrát rozumné.
Proto jsem se rozhodl a především odhodlal, že se vydáme raději na nějaký kopec, kde je díky povětrnostním podmínkám minimální šance něco chytnout. Naplánoval jsem to samozřejmě s přespáním, protože nejsem delší dobu v tréninku a vynést kluka nahoru v krosně a pak s ním sbíhat dolů jsem si jednoduše netroufnul. Taky jsem si řekl, že přespat v horské chatě na nejvyšší hoře Beskyd nás prostě musí stmelit. Objednal jsem tedy ubytování pro sebe a Vítka v chatě "Emil Zátopek - Maraton". To jsme ještě nevěděli, že dnes (v den odchodu z chaty) zemře paní Dana Zátopková. No alespoň nějakým výkonem jsme uctili její památku.
Takže plán byl. Zároveň jsem sehnal parťáky na cestu i s jejich dítkem, domluvili jsme se, vše bylo parádně naplánováno. Ale...
...vždycky, když něco naplánuji, tak onemocním, takže pokud jsem výše psal, že je na kopci minimální šance něco chytnout, tak je u mě docela jistota si tam sebou něco přinést. V noci jsem si dal tři půlllitry zázvorového čaje s tulamorem a hned po obědě jsme vyrazili. Vítek si po cestě hezky schrupnul a protože jsme na místě byli asi půl hodiny před domluveným časem, vyrazili jsme napřed, protože jsem tušil, že ten výšlap nebude úplná "bžunda". A taky nebyla...vzal jsem si totiž Vítka do krosny a k tomu batoh s oblečením.
V prvních metrech mi pomáhalo nadšení a zásoby kyslíku z dob lenošení. Zároveň mě Vítek povzbuzoval slovy "To zvládneme", jako by mi pomáhal. Nepomáhal mi vůbec, naopak můj výkon narušoval vyžadováním odpovědí na své všetečné a nekolikrát opakované otázky a požadavky na šťuchání holí do kaluží, ledu, sněhu, děr, krtinců a dalších nesmyslů.
Protože na horách jsme zvyklí se zdravit, pokoušel jsem se "ahoj" naučit i Vítka. Po krátké chvíli mu to začalo jít a holky se na něho uculovaly, až jsem mu záviděl. Blbec je v rodině vždycky jenom jeden - já. S přibývajícími kilometry i výškovými metry jsem začal odpočívat čím dál častěji. V těchto chvílích mě Vítek ubezpečoval ze zad svým "už můžeš zase jít" a tak jsem šel. U Lukšince jsme na chvíli spočnuli, Vítek si užil něco sněhu, spásl polovinu sušenek (mi nedal ani jednu), hodil tři šutry do velké kaluže, já jsem obul nesmeky a vyrazili jsme vstříc vrcholu. Vítek pořád říkal "panoramata" a já jsem mu do toho funěl. Co čert něchtěl, ale já jsem to čekal, půl kilometru pod vrcholem jsem dostal křeč do nohy a Vítka donutil jít po svých. No moc mu to nešlo, protože dětská (i kvalitní) obuv neodpovídá standardům turistiky, no prostě mu to na sněhu a ledu klouzalo. Tak jsem ho musel dotáhnout za ruku nebo v rukou až nahoru, kde jsem málem umřel.
Na chatě se nás ujala velice milá obsluha, takže během několika minu jsme byli ubytovaní, okoupaní a připraveni vyrazit na večeři. Zjistil jsem, že Vítek je hotelový typ, což mě mile překvapilo.
Objednali jsme si borůvkový knedlík a svíčkovou, nějaký rum a pivo a usadili jsme se u dětského koutku, který pro nás ochotná paní otevřela. V chatě, pravda, nebylo narváno, pobyty zrušené, hospoda zela prázdnotou, proto jsme byli vítanými hosty a tak k nám perzonál i přistupoval. Během konzumace přinesených jídel a nápojů se k nám také připojila druhá část skupiny a tak nám bylo veseleji.
Po konzumaci a trochu toho veselí jsme se vydali na kutě. Večerníček jsme zvládli z mobilu a dvě knížky jsem na kopec také vynesl. Všechno jsme zvládli, zavolali jsme mámě a šlo se spát. Kromě toho, že jsem nemohl spát se v noci nic zvláštního nedělo. Jen Vítkovi se zdál asi sen, tak začal brečet a pořád se mě ptal "kdo to byl?" a já nevěděl, tak brečel víc. Nakonec se mi ho podařilo ještě uspat a až v půl sedmé mě probudilo hrobové ticho...
Vítek koukal z postele a čekal, až mě ticho vzbudí a já udělám největší chybu dne, pohnu se. Tímto pohybem je jasné, že táta přežil noc, neumřel a může si jít "hlát". Nu což vytáhl jsem Vítkovi traktory a auta a ukecal ho, že se natáhnu a budu se na něho dívat. Protože snídaně byla podávána až v 8:00, vyrazili jsme ještě před ní podívat se ven. Počasí bylo mlhavé, ale během dne se nakonec vylepšilo.
Následně jsme vyrazili na snídani, ta byla skvělá, Vítek mi ji téměř celou snědl, jen vejce jsem uhlídal. Šli jsme se sbalit a vyrazili směr parkoviště. Dolů to šlo mnohem lépe než nahoru. Vítek si mě tentokráte konverzačně moc nevšímal a raději bavil kamaráda, kterému pořád dokola říkal "strycu, to je LES". A strýc nemohl nesouhlasit, protože les tam skutečně byl.
Po cestě se už nic zvláštního nestalo, takže jsme před polednem šťastně došli na parkoviště, nasedli do auta a jeli domů.
Co říci závěrem. Byl to skvělý zážitek, zvládli jsme to a ubytování ve zmíněné chatě za sbe vřele doporučuji...
Komentáře
Okomentovat