No tak jsem tady nějaký čas nepsal. Byl jsem za to mezi přáteli i jejich přáteli a přáteli přátel...popotahován blátem měst a prachem cest...ajeje, to to zase pěkně melu...dlouho jsem nic nepsal...to to už jsem vlastně psal...
No nevím moc čeho se chytit, tak alespoň fotek z telefonu.
Po jednom náročném večeru, noci a ránu jsme se rozhodli, že klukovi předvedeme společenský život i z jiné strany než jen neustále z pohledu zahrádek. Jali jsme se tedy zajít v neděli na oběd do restaurace pro něco na zub (myslím tím pečená líčka na víně s br. kaší a posečenou loukou s olejem, co si vybrala Marťa). Vítek se rozhlížel kolem sebe a spokojeně brblal. Jako slušně vychované dítě, po tatínkovi, Vítek počkal s jídlem, až dojí maminka, maminka vytáhla napájení zařízení a v interiéru restaurace došlo i na kluka, aby nám neměl co vyčítat. Dal jsem si kafe, Marťa zákusek a protože jsme s touto tečkou nebyli spokojeni, šli jsme ještě do kavárny na lepší kafe a super domácí dortík...no co, někdy se člověk musí zprasit...protože mi je jasné, že tohle bohapusté utrácení kapitalistických statků by Marťa nepřekousla jen tak, dostala zákusků a dortů, až jí bylo blbě. Vítkovi snad jen výstižný vzkaz jeho prababičky znějící "lidé už neví, z čeho by to hovno ukrůtili".
Protože jsme tou dobou neustále bojovali s Vítkovým denním spaním, kdy většinou patnáct až padesát minut houpání v rukou bylo pěktrát denně odměněno dvaceti až třiceti minutami klidu, rozhodla se Marťa, že ji z toho nejebne a že na vlastní náklady koupí tzv. hojdavak, což je pytel na péru...hm, to vyznělo divně :). Na vlastní náklady mi vzala z peněženky kreditku a šla prozkoumávat nebezpečná zákoutí internetových obchodů. Nakonec koupila velký pytel na velkého Vítka, ten jsme zavěsili na konstrukci, která se dává k nemocničním postelím a houpy houpy, mimino řvalo. Protože nemáme hlavu od toho, aby nám nenapršelo do krku, uvědomili jsme si, že kluk neřve, je-li houpán v rukou a nebo si to alespoň myslí. Proto jsme ho začali houpat v rukou a zároveň v pytli a po usnutí jsme ho pustili pěkně na pružinu...po pár takových usnutích si zvykl a teď už umí usnout rovnou v pytli bez nosení v rukou...je to šikula a ještě bychom po něm potřebovali, aby se po půlhodině nebudil a byla by to velká paráda, ale člověk nemůže mít všechno :)
Jednou jsme si taky u doktora posteskli, že kluk se nám nesměje i když ze sebe děláme (zvláště pak já) velké kretény...kdo mě zná, ten ví. Když jsme přišli domů, řekl jsem si, že na něho možná platí hrubá síla a tak jsem mu začal nosem šťouchat do břicha, až se smál, že se skoro za břicho popadal, kdybych tam teda neměl nos, hehe.
Mým úkolem počátku léta byla nutnost naučit kluka usnout v kočárku a vydržet spát na místě alespoň 25 minut, s tím, že minutu mám na objednání dvou piv a dalších 24 na jejich vypití. Pokud tato taktika nevýjde a kluk musí z kočáru, nemám na vypití klid a to nemám rád. Kromě toho se lidé otáčejí, protože se Vítek po pivu sápe a dělá mi do něj bublinky...předpokládám, že ho nepije, ačkoliv, jestli je po mě...kdo ví :)
Další převratnou událostí u nás byla epizoda "Slimák". Vysvětlím...občas má kluk večer amok jako hodně mimin a jediné co mu pomůže je sosání. Většinou jako první dostane mlíko a potom, protože už má břicho jako buben, hledáme jiné sosací alternativy. Jednou z nich je tátova huba. Byl jsem celkem rád, že mě má kluk rád, až do té doby než jsem začal pociťovat cucflekovací pocit v kombinaci s plazícím se slimákem. Výsledkem byl cucflek přes půl líce.
Na letní akce je třeba se vystajlovat i designově. Člověk chodí s kočárem mezi lidi a hledá, kam by zapadl. Teď lidi na něho hledí a neví. Aby měli lepší šanci vědět, koupili jsme si s klukem nové stylové ošacení...nemůžu dělat reklamu, ale kdyby někdo hledal, tak mi napište a já vám dám odkaz...
Poslední kapitolou v tomto ne příliš úsporném článku je kapitola výletů. Protože nemáme koule na to jezdit někde po světě a řešit případné problémy a pohromy, jezdíme ve chvílích volna s Vítkem alespoň po blízkém čí mírně vzdáleném okolí. Nejdříve jsme se vypravili do Frenštátu a na Horečky. Zastavili jsme se na oběd v hospodě u Janíka, kde jsme si objednali tak, aby si Marťa nakonec vzala moje jídlo a na mě zbyla její opět čerstvě posečená louka...co ti chlapi pro ty svoje drahé polovičky neudělají. Zapil jsem louku pivem a vyrazili jsme krutopřísnou lesní cestou k můstkům. Kočár kvílel, děcko se smálo, jak z táty leje a jak máma nadává tátovi, že je blbec i když tu cestu samozřejmě nevybral.
Další den jsme se vydali na Javorník s tím, že si dáme nahoře pěkně pivínko. Protože jsme s Marťou žádný podobný výstup minimálně několik měsíců až let neabsolvovali a bylo horko, dalo nám to zabrat. Po cestě jsem si uvědomil, že je pondělí a znejistěl jsem představou, že hospoda bude zavřená, má motivace i nálada opadla a tvářil jsem se zádumčivě. Co čert něchtěl, hospoda byla skutečně zavřená a já i kluk jsme museli pít vodu. Marti to nevadilo, beztak celý život nic jiného nepije...chudák :).
Posledním výletem sice o měsíc později ale přece byl výlet na Sv. Hostýn. Chtěli jsme jet ve všedno, abychom se nemuseli tlačit přes zástupy lidí a přece jsme nakonec nahoru jeli autobusem. Nahoře se kluk prospal, po probuzení jsme se šli podívat do baziliky, kde se Vítkovi hrozně líbila akustika, takže po několika "brrrr, ga" jsme to raději zabalili, šli jsme se najíst, prošli jsme se k vrtuli, stavili se i u památníků obětí rudých bolševických noků, kterých je kolem pořád svinsky moc...a furt nechcou vymřít, tak nevím :)
Komentáře
Okomentovat