Tak se mi teď stala taková tesknivá situace. Marťa se rozhodla vychovat ze syna vesničana a na delší dobu, tedy přes noc, zůstat u rodičů tzv. na "dvoře". Kluk se prý nadechne čerstvého vzduchu, bude se uklidňovat kvokáním slépek, kočárek s ním bude vražen pod strom a když ho to přestane bavit, bude vražen pod jiný...kočárek. Ke stěhování došlo v pátek ráno a tedy za mé nepřítomnosti.
Rozhodl jsem se, že odpoledne po práci nakoupím něco na oheň, sednu na autobus a pěkně po staru pojedu na "dvůr".
Poté co jsem se objevil u rodiny nastalo všeobecné chlubení o tom, jak Vítek celý den pěkně pochrupkává v kočárku a že vydrží i dvě hodiny v kuse, čehož je v novojičínském parku nemožno dosáhnout. Věděl jsem, že to nebude jenom tak, ale o tom později.
Nu což, večer jsme udělali nějaké ty špekáčky, žampiony a cuketu a protože se blížil čas spánku, bylo nutné rozhodnout, jak to bude dál. Protože ctím zásadu, že když už se mám vyspat špatně, tak aspoň doma, dohodli jsme se, že pojedu na kole domů, ať má žena auto k dispozici. Na jedné straně mi bylo smutno, protože budu doma sám, na druhou stranu budu moci jít večer na pár točených a doma bude klid, budu moci jít spát v kolik budu chtít a vstávat v kolik budu chtít...paráda...tedy spíše hezká představa.
Po několika telefonátech jsem zjistil, že jsem vypadl ze sociální skupiny lidí, se kterými jsem na pivo dříve chodil neb ti mají dávno jiný program a po chudákovi otci ani pes neštěkne. Smířil jsem se s tím a otevřel si doma kyšku, jediný nápoj s teplotou podobnou pivu, který jsem doma našel.
Doma byl klid na práci a tak jsem se do toho dal, ale bylo mi tak nějak divně. Chvíli jsem váhal, proč tomu tak je a co mi vlastně je a pak jsem na to přišel. Z fotek posuďte sami...
V bytě sice klid, ale zároveň absolutní a totální prázdnota. Měl jsem z toho větší depresi než když prcek pláče a my nevíme, co by mu mohlo chybět. Zapil jsem to tedy jeste jogurtovým mlékem (druhá věc v ledničce nejpodobnější vychlazenému pivu).
Jak můžete pozorovat, zvyknout si jde na všechno a i když je to občas těžké, tak vám to může chybět. Dokonce i Martino brblání mi po osamoceném večeru začalo chybět a tedy jsem si naplánoval další cestu na kole hned na další den ráno opět na "dvůr". Ráno jsem chtěl využít na sto procent, a tak jsem se šel proběhnout. Zamračení "obžungři" chodili do obchodů a stepovali před zamčenými dveřmi Hrušek, Jednot apod. Protože jsem měl provokativní náladu a energii navíc (protože jsem spal v kuse sedm hodin), usmíval jsem se a všechny zdravil klasickým českým "dobrý den", odpovědí mi byly tupé pohledy, několik polknutí na sucho, pohledy rudoočců a několik "dobrý" nebo "den". Nakonec jsem ještě vychoval asi šedesátiletého chlapa, který si koupil v trafice cigára a celofán z nich odhodil na trávu. Pěkně jsem to sebral a dal mu to do ruky, aby to laskavě vyhodil do koše a odběhl směr byt.
Ve městě jsem ještě nakoupil neco k obědu a vyrazil směr "dvůr". Vzal jsem to lesem a trochu bloudil, narazil na včelín místo na hospodu apod. Naprosto vyčerpán divným pohybem (kolo jsem vytáhl asi po dvou letech) jsem dorazil ke klukovi v kočárku. Opět zažalo chlubení o tom, jak Víteček pěkně spinká. Po obědě, kdy měl Víteček zase pěkně spinkat jsme ho vzali do kočárku a šli s ním na hřbitov s kvítím...hřbitovním kvítím. Po cestě pěkně usnul, ale celkem sebou šil a řval. Po výměně květin jsme se zastavili na jedno a Cornetto, ale kluka vzbudila nějaká tetka, která se zažala u vedlejšího stolul hystericky smát. Takovým lidem by mělo být odejmuto právo návštěvy veřejných prostor. Kluk byl po dvanácti minutách spánku nevrlý a dával to hlasitě najevo. Rychle jsem do sebe hodil svou plzeň a zbytek Cornetta po Marti, která se té tetky taky lekla a odmítla přijímat další potravu. A tak nám kluk proplakal celou cestu zpátky na "dvůr". Dostal najezeno/napito, plakal dál, nespal a plakal, plakal a vztekal se celé odpoledne a nakonec až do večera. Proto Marti ubylo odvahy a místo další noci na "dvoře" bylo rozhodnuto o našem přesunu zpět do víru města. Neodpustil jsem si na závěr pobytu několik rýpavých pozvánek o tom, jestli ten vesnický vzduch nebyl pro Vítka přece jen moc silný a odjeli jsme.
Po tom, co jsme nasadili způsob našeho soužití zpět na koleje se doma kluk relativně zklidnil, dokonce s tátou prohodil pár slov "grrrr" a "aaaaa", drápnul mě i sebe do oka a nakonec si konečně i prdnul. Po okoupání jsem se ho pokusil bez dalšího ocumlávání prsa uspat, ale to neprošlo, a tak usnul opět až po dalším nakojení. Usnul a spal...
Komentáře
Okomentovat