Dlouho jsem nepsal a protože jsem dlouho nepsal, dalo by se očekávat, že to nebude jen tak. Už jsme totiž čtyři.
Do party nám přibyl kluk jak buk jménem Vojta. Vojtík se nám narodil standardně z maminky, jak to tak bývá. Ve čtvrtek ráno kolem druhé hodiny ranní jsem si z ložnice říkal, že půjdu Marťu seřvat, proč se zas koupe a plýtvá vodou, naštěstí mi došlo, že to asi bude mít nějaký důvod a volali jsme rodiče kvůli hlídání spícího Vítka. Největším problémem, kromě toho, že se Marťa svíjela co minutu a půl, což na dojetí do Ostravy nevypadalo, bylo vysvětlení toho, jak Vítkovi ráno udělat mlíčko. Tato epizoda zabrala dvě až tři kontrakce. Jinak vlastně všechno proběhlo standardně včetně Martina hořekování, kdy jsem měl pocit, že rodí dva týdny a musel jsem po ní řvát, ať maká jak na mariňáckém základním výcviku. Nerodila dva týdny. Rodila rychle, rodila s křikem, kdy na poslední chvíli, opět standardně, změnila jméno miminka, na jiné než na to, na které jsme si s Vítkem půl roku zvykali. Teď si budeme zvykat dalšího půl roku. Nu což, musím i tak uznat, že jsou ženské hrdinky, minimálně podle toho, co jsem měl po porodu na zapůjčených botách. Vsadím se, že v porodnici od naší návštěvy budou dodávat na boty i návleky nebo doporučí tatínkům vzít si k porodu rybářské holínky. Co si budeme nalhávat, jak by řekl klasik: "Bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát...". Každopádně vzít do rukou ten umazaný uzlíček, který si od maminky okamžitě převezme štafetu ve řvaní bych klidně vícekrát zkusil, ale to bych asi musel být porodní sestra/bratr/doktorka/doktor a to už nestihnu. No člověk nemůže mít vše.
Hodinu po porodu následovala SMS téměř všem kontaktům v telefonu, s jiným místem narození než všichni čekali a s jiným jménem než všichni čekali, aneb opět jsme nezklamali.
Co se týká situace okolo, tak kvůli porodu na mě dopadlo břímě nejtěžší a to, zapít jednoho syna a postarat se na druhý den o toho druhého. Taktitku jsem zvolil takovou, že se opiju dvakrat na půl a dohromady to dá celou. Tato taktika se u mě i u Vítka setkala s úspěchem, protože mě obě rána úpěšně vbudil v půl sedmé a nemusel konstatovat, že "táta je mltvej". Zároveň byla nemocnice zavřená pro návštěvy kvůli chřipkové epidemii, tzn. neschopnost dojet do nemocnice se dala snadno kamuflovat zástupným důvodem - rýmečkou.
Sled událostí tedy započal ve čtvrtek narozením Vojtíška, půlopitím tatínka, pokračoval v pátek dalším půlopitím tatínka. V sobotu jsme si dali pauzu a v neděli jsem si už jel pro krásný ublinkaný, uprděný, ušťukaný, ukaděný, učůraný uzlíček jakož i pro jeho roditelku Marťu.
Co se týká rodinného soužití po pěti dnech doma, musím uznat, že je Vojtík o dost klidnější dítě, ale že by spal zprofanovaných dvacet hodin denně, to ani smykem, ale aspoň nám tu celý den neřve, jen kouká, co se děje kolem a do toho dělá všechny ty věci, které jsem zmínil výše. Vztah obou bratrů je prozatím idylický, Vítek se snaží pomáhat, a Vojtíka prozatím hlídá. Jen dneska už mu po hodinu a půl dlouhém plakání ruply nervy a řekl Marti, ať ho zavře v ložnici a jde si s hrát s traktorama. No uvidíme :)...
Komentáře
Okomentovat