Od posledního postu se toho změnilo docela dost. Pokusím se v tomto krátkém článku přehledně vystihnout situaci posledních dvou měsíců (přirozeně vůbec netuším, jak dlouhlý článek to bude).
Ještě na konci dubna jsme zjistili, že je kluk nenechavec, velmi slušně řečeno. Při náhodné návštěvě novojičínského náměstí mu nebylo hanba velmi nápadným způsobem odebírat vybavení zemědělské školy.
Během uplnynulého období se taky Vítek naučil padat. Spolehlivou brzdou pádu je prozatím jeho nos. Utržené jizvy se nyní na slunci začínají pěkně vybarvovat, ještě že to není holka.
Každopádně, hned z kraje května jsme se shodou okolností, doslova zúčastnili, výjezdu NJ skupiny do Polska. A ne jen tak někam do Polska, ale do Polska k moři, k Baltu. Cesta autem měla činit asi 700km jedním směrem a pravdou je, že jsem se nemohll zbavit jistého pocitu nervozity při představě, že nám Víťa vřeští 7h do ucha (opět v jednom směru).
Proto jsme se s mou milovanou ženou po mé logické úvaze rozhodli ulehčit si cestu, ne tak život, a trasu si rozfázovat. Proto jsme na dovolenou vyjeli s denním předstihem, abychom se mohli v "půli" cesty ubytovat, nastřádat nových sil a další den cestu dokončit a to opět v obou směrech. Nedá se k tomu říct nic jiného, než že autem už nikdy, "ani očko nenasadíš, protože je to u železa" apod.
Marťa prozíravě vyměnila hračky s jinými maminkami, potažmo jejich dětmi, aby se měl Víťa do auta na co těšit. Marné však byly snahy uchlácholit ho novými hračkami a při průjezdu kolem Bohumína byla větší část hraček prozkoumána, obhlédnuta a zatracena. Při průjezdu kolem sjezdu na Katowice přišla na přetřes má dobře míněná slova "já to říkal, že jsme měli jet vlakem". Tomu kluk porozuměl a usnul. Po vyspání bylo lépe a tak jsme se bez větších problémů přesunuli do Čenstochové kde jsem pozbyl další odvahy a objednal zde ubytování. Marťa protestovala, že ještě nejsme dost daleko jen do té doby než jsme dorazili na ubytování. K dispozici jsme měli v podstatě 1+1 byt s pračkou a vším dalším vybavením. Marťa se dokonce chystala prát čerstvě nabalené prádlo, aby vybavení řádně užila. Zastavila ji až má dobře míněná poznámka, že prádlo je zde možné sušit pouze v elekrické troubě.
Ráno jsem vstal jako první a zašel do obchodu pro snídani. Nachystaná kombinace párků s kečupem se do Víťova žaludku dostala v kombinaci kečup s párky. Začíná mi připomínat svou maminku, která si dá kečup klidně i k rajské omáčce. Po snídani jsme vyrazili směr sever. Silnice nebyla z nejlepších. Pořád nějaké kolony a vzhledem k tomu, že před námi bylo asi 450km, řvoucí dítě na klidu nepřidávalo. Nakonec jsme s dvěma delšími zastávkami dorazili do cíle.
Jak jsem zmínil již dříve, tím, že jsme nejeli sami, ale i o další děti nebyla nouze, nebyla nouze ani o zábavu v podobě utíkajících dětí, padajících dětí, objímajících se dětí, dětí s mořskou nemocí apod.
Jedním z bodů programu se pro nás stal přesun lodí na konec poloostrova Hel. Cesta lodí měla trvat asi 70minut a moře bylo ten den, podle toho co jsem pochopil z polského hlášení, nadmíru rozvlněné. Věděl jsem, že Marťa bude mít problém, protože jí stačí pohled na řetízkový kolotoč a začíná si ublinkávat. Co mě ale šokovalo, tak to vypadá, že můj kluk bude mít stejný problém, protože se před koncem rozeřval takovou silou, že ani ty smradlavé motory lodi ho nepřehlušily. Až chycení se matičky země na břehu oběma pomohlo, aby zklidnili své žaludky a přestali remcat.
Z dalších zážitků zmíním jen následující body
- zjistili jsme, že Víťa má rád písek... pokusem jsme si ověřili, že když mu pod písek schováme brouka, začne hrabat a hledat
- ve vlaku je Víťu třeba bavit knížkami a malováním
- nejeden Polák se nad námi podivoval se slovky "zkurweni ukrajinci".... nebo tak něco :)
- u moře mají fakt čerstvé a skvělé ryby
- V Gdyni je Oliwská katedrála, kde mají fakt skvělé varhany a dopoledne jsou tam veřejné zkoušky. Nevím, jestli je to věkem, ale jedno oko nezůstalo suché. Tohle každopádně doporučuji.
- MHD je fakt složité a pro čechny nepochopitelné
- bylo pro nás většinou pohodlnější domluvit se anglicky
- Víťa doma nemá otevřenou pračku, takže taková pračka se stala pro rodiče alespoň drobným pomocníkem
V Gdyni a Gdaňsku jsme pobyli celý čtvrtek, pátek a velkou část soboty. V sobotu odpoledne jsme opět trhli partu a vydali se směrem domů opět s přespáním na půli cesty. Po cestě jsem přes booking vybral ubytování oznažené "Children friendly" ve městě Tuszyn.
Na místě se ukázalo, že se jedná spíše o motel a celou noc nám pod okny burácely motory motorek a projížědly kamiony. Mé hodnocení na bookingu si toto ubytování za rámeček nedá. Proto jsme po probdělé noci vyrazili co nejdříve k domovu. Marťa chtěla ještě z cest koupit nějaké suvenýry a nebylo lepšího místa, než nějaký velký obchodní dům. Jaké bylo naše překvapení, když ani půl hodiny po avizované otevírací době obchodů se za kasami neukázali žádní pracovníci. Marťa se dokonce naučila polsky a řešila nastalou situaci s místní uklízečkou. Zjistila, že v Polsku jsou obchody v neděli otevřené jen asi jednou za měsíc a mají pro to speciální kalendář na celý rok dopředu. Nu což, bez polských plenek jsme vyrazili dál k domovu. Domů jsme dojeli již jen s jednou malou krizí kolem Bohumína, ale kdo by u Bohumína nebrečel...
Komentáře
Okomentovat