Co mám dělat v pět hodin ráno jiného než psát blog. Dítko mi tady v obýváku v posteli řehtá, heká, tlačí a já jen čekám, až si pořádně prdne a dá mi čas zaspat, protože jinak se v tom kravále spát nedá. Po Vítkovi je to deja vu jako prase (teda spíš jako oslík). Doufám, že další věci narušující lidský spánek si nechá Vojtík od cesty. Každopádně si vybavuji dvě věci a to, že Vojtíka povzbuzuji podobně jako Marťu u porodu slovy "neřvi a zatlač" a taky na to, jak bych si nejraději při každém jeho prdnutí nalil panáka na oslavu tohoto počinu.
Každopádně za poslední týden jsme stihli spoustu věcí. Např. jsme vzali Vojtíka ven. Nejdříve na doporučovanou půlhodinu, posléze jsme to protáhli na dobu, jaká je nutná k dovlečení jeho bratra domů. Tento čas, mám pocit, v poslední době exponenciálně narůstá společně s tím, jak se Vítkova zvědavost rozšiřuje na čím dál větší detaily (kraviny). Ještě před nástupem na dovolenou mě tato jeho vlastnost fascinovala, ale po několika tříhodinových výpravách na poštu z ní zbylo jen jedna velká...nepěkná věc. Asi stačí podotknout, že dvacet metrů v kuse jsme neušli už asi měsíc. Mimoto si z nás Vítek střílí i jinými způsoby...viz foto okupace Vojtíkovy postele i s příslušenstvím.
Stihli jsme taky s Vítkem zajet na lyže na Bílou. Pravda, vydržel v nich stát asi pět minut a pak se jeho snahy o pohyb upnuly směrem k nedaleké kavárně/restauraci, ale nemusí pršet, stačí když kape, aspoň v tomhle je po mě.
Dále jsme stihli navštívit dědu hlídajícího Vítkova bratrance (pro nedoručení souhlasu s publikováním jména a fotky od rodičů Vítkova bratrance před vydáním článku, dále jen VB). Vítek má VB rád, kdykoliv řeknu, že tam bude VB, ptá se po jeho "klasovi" nebo "džondýrovi". Každopádně jsme všichni vyrazili původně do lesa, ale po zhodnocení terénu jsme si to zamířili raději "do bříz" (hospoda). Dali jsme si pivo a džus. Během pití jsem měl telefon a oba ogary nenapadlo nic lepšího, než přesunout brčka z džusů do mého piva a takto ho zhruba čtvrtinu zlikvidovat (já si toho fakt nevšiml, jednou mě fakt zavřou).
Včera měl Vítek den podle pořekadla, že na posratého aj hajzl spadne. Stihl se během dopoledne vysekat dvakrát na motorce, přičemž si natloukl nejdříve horní ret, u druhého incidentu si rozsekl spodní ret a odpoledne to završil elegantním letem plavmo ze zatáčky na chodníku přímo přes rantl do cesty. V tomto po mě není, protože na jeho stylu jízdy tyto pády nezanechaly následky a dál se řítil sebevražedně do dalších zatáček. Pomalu začínám pochybovat, jestli si tu motorku doma fakt nechávat...
Závěrem bych chtěl odstavec věnovat tomu, že si Marťa k MDŽ dopřála vskutku krásnou péči (sledujte tu zoufalost). Za prvé věděla, že já se nikam nedostanu, abych jí ke svátku něco kupoval a daroval, tak si poradila sama. Ráno v půl sedmé rozhodně nevypadala vyspale, ale Vítek byl již svěží. Nenapadlo ji tedy nic lepšího, než vystrčit z postele na Vítka nohy, mě poslat pro holící strojek a Vítka tímto na půl hodiny zabavit... a teď mi řekněte, je toto ještě normální?
Komentáře
Okomentovat