Tímto příspěvkem Soutěžím s Mall.cz
Drobným nedostatkem tohoto způsobu zjišťování a analýzy minulosti může být počet fotografií přesahující vysoké řády stovkové a blížící se k nižším řádům tisícovým. Ale začněme od začátku, tedy od hospod.
Téma návštěvy hospody ve spojení s výchovou dítěte 21. století mě nepřestává fascinovat, proto mi dovolte, abych se zde podělil o několik poznámek a fotografií. Věřím, že se nerozepíši natolik, aby se jednalo o, v tomto příspěvku, jediné téma, ale je možné, že to bude téma nosné. Sociální pracovníci a případní sympatizanti budou další obsah prohlížet jen na vlastní nebezpečí.
Co se týká výchovy dítěte na pozemku, parcele nebo baru restauračního zařízení, můj názor je velmi podporující. Dítě se v tomto prostředí učí nová slůvka. Mezi první jistě patří slova jako "Radegast", "tank", "pivo", "rum". K méně užívaným slovům můžeme zařadit slovo "džusík", "šušenka", "cibule" a "utopenec". Pokud bych tuto část vztáhnul k Vítkovi, je pravděpodobné lepší vyjádřit jeho osobitý vztah k návštěvě hospody fotografií.
Hned při první červnové návštěvě hospody se k Vítkovi přichomejtla starší holčička (odhaduji 3-4 roky) a koketně ho pozorovala. Vítek se díval na mě, na ni, na nás a nevěděl co si má myslet. Jako vychovávající člověk, který doufá, že získá nerušených deset vteřin k mohutnému loku zlatavého moku, vybídnul jsem ho k sociální interakci. Kluk neváhal a šel holčičku pohladit, což se neobešlo bez stoupnutí na špičky. Při další potřebě loku se kluk osmělil a chytil holčičce hlavičku. Pariferně, přes sklenici nakloněnou k ústům, jsem pozoroval, jak se pravděpodobní opatrovníci mladé koketky ošívají u vzdáleného stolu. Při dopíjení půllitru jsem potřeboval více času a zkusil jsem Vítkovi doporučit, aby holčičce věnoval "pusinku" na rozloučení. Chlapec se malinko ošíval, ale zvířecí pudy v něm zvítězily a on se vydal na neprobádané území. Bohužel byla holčička opravdu asi o 1.5 hlavy větší, proto se Vítek s prohlášením "nende" vrátil za mnou a já si jen v duchu pomyslel, jak moc dobře vím, o čem mluví a objednal jsem si ještě jedno pivo.
Při jiné návštěvě restaurace se zahrádkou a hřištěm si Vítek zabral dřevěné autíčko, ale kdykoliv při pohledu na pijícího otce nechal auto autíčkem a písek pískem a běžel za mnou, jakoby mě chtěl nasrat, protože moc dobře ví, že na pivo si sahat nenechám, ale co mám dělat, když je to mé dítě.
Dále jsme v létě podnikli několik pěších i cyklistických výletů s tím, že jsem jako hrdý otec Vítka pěkně táhnul, nosil, přemlouval a domlouval mu. Většinou jsem si vzal rodiče jako pomocníky, kteří asistovali při jízdě na kole nebo přesunem kočárku sloužícího coby pojízdná postel. Dvakrát jsme navštívili Pustevny a Radhošť, to proto, aby to z předešlého hospodského tématu nebyl velký skok. Vítek sochu samozřejmě poznal a ptal se po pivu. Kvůli frontě jsem ho musel zklamat a zároveň motivovat, aby pěšky vyrazil směr Radhošť. Věřte tomu nebo ne, fungovalo to.
Párkrát jsme vyjeli také na kole, kdy kluk v houpající se sedačce většinou usnul, což mi dával na vědomí tupými ranami hlavou v přilbě do mých křehkých beder. Později jsem si tedy pomáhal jednou rukou a držel mu hlavičku ve vzpřímené poloze. Díky za ty větrací díry na přilbě, za které se ta hlava dala docela pohodlně držet.
Vzhledem k výletování musím podotknout, že používání batohu mou osobou nezůstalo u Vítka dlouho bez povšimnutí. V podstatě v polovině prvního výletu s batohem si začal nárokovat batoh i pro sebe a po delším přemlouvání se nám nakonec podařilo jeden, v jeho velikosti, sehnat. Velmi mě mrzí, že nejsem schopen zapomenout na letní návraty domů přes půl města, protože Vítek vzpomněl na "batůžek", protože blbec je v rodině vždycky jenom jeden, ten s nejprochozenějšími podrážkami.
Co se týká vzdělání kulturního, mám v tomto ohledu z Vítka radost asi největší. Pomalu v autě louskáme album Abbey Road (Beatles), kde si oblíbil postupně písně Here comes the sun, Šup (Come together) a I'd like to be (Octopus's garden) v tomto pořadí. Předpokládám, že na přelomu roku bychom mohli být u White Album. Navzdory velmi pokrokovým názorům na hudbu se nebrání ani podstatně infantilnějším žánrům. Pro jednoduchost zmiňuji písně jako Prší prší, Já do lesa nepojedu a další, jejichž názvy nejsem schopen vyjmenovat. V tomto ohledu jsem ochoten podpořit vzdělání i drobnými investicemi. První investicí do hudebního nástroje byl nákup foukací harmoniky značky Hohner, která se však prozatím nesetkala s úspěchem, pravděpodobně kvůli nízkému objemu plic mého syna, který odhaduji na necelého půl litru. Do harmoniky tedy foukám já a to především, když jsem sám doma nebo mě popadne splín.
Komentáře
Okomentovat