Ahoj, dlouho jsme se neviděli... teda spíše nečetli. Jsem táta syna Vítka narozeného před rokem a něco. Chvíli jsem o našem společném spoužití psal a pak jsem v květnu nebo kdy padnul na hubu, protože už jsem nezvládal ráno vstávat kvůli psaní. Nakonec mě to dohnalo k neuvěřitelné věci... dvoutýdenní dovolené... která byla završena poklidným spánkem, nyní již batolete, až do brzkých ranních hodin... zhruba do doby, kdy jsme jako náctiletá telata chodili z akcí... jestli to o mě ví, to nevím, ale je to docela pravděpodobné... tedy dělá čest svému otci. Každopádně, aby mi žena nevyčetla, že jsem tady nezmínil půlroční trápení, tak alespoň ve zkratce...
Již v rámci několika posledních psaní jsem si malinko stěžoval na probdělé noci... tento stav se postupně stupňoval až k téměř k rodinné krizi, tragédii, srdeční arytmii a vstávání 7-9x za noc, nočním úvahám o výkonu mixéru a velikosti baby boxu v nemocnici. Naštěstí bylo neštěstí šťastně zažehnáno několika "mama" a "tata" výrazy, které v člověku minimálně budují zvědavost v tom, co bude dál. Mixér a baby box tedy zůstal nevyužit a raději jsme se rozhodli něco s nepřízní osudu a mimina udělat.
Protože jsem měl jako velmi hrdý otec, promiň ženo, neustále pocit, že je kluk málo motivován jak přes den, tak nedůsledně vychováván v noci, jal jsem se vzít si dovolenou, která by k nápravě situace vedla a od úvah o dávkování rohypnolu otce i matku odvedla. Poslední kapkou bylo, když mě Marťa vytáhla v 10h večer z hospody, že prcek řve a neví co s ním. Řekl jsem si, že do těch pár piv s kamarády, která za rok absolvuji mi to mrně nemá co kecat a hned druhý den jsem se rozhodl jednat. Nakonec jsem tedy Vítka v rámci své hospodské úvahy donutil spát jak s tátou, tak s mámou a ještě je rád, že dělá hají a nemusíme se s ním nosit jak s malým miminem, protože už to žádné malé mimino není. Tolik tedy úvodem. Kdo to dočetl až po sem, ať se napije lahodného moku a pokračuje klidně v dalším čtení.
Jsou Vánoce roku 2018, táhne mi na 30 (zrovna zítra), uvažuji o tom, co jsem nestihl udělat a co jsem stihl udělat a jestli jsem toho udělal dost. Abych nebyl úplně kritický, ani zbytečně optimistický, řekl bych, že jsem docela hezky začal :)... jak by řekla babička... "musíš všude hledat esprit", tak ho hledám. Pravda, mohlo to být asi lepší, ale když se podívám kolem sebe, tak si říkám, že jsem na tom výborně.
Co se týká dětí, tak jsem podle mého taky hezky začal. Kluk je celý táta. Prudí Marťu, je na tom fyzicky mizerně oproti dalším dětem a dělá si ze mě srandu, jako já z něho a dojímá okolí svým úsměvem a ušima po Marti (ta mě dneska zabije... no možná až zítra, zrovna leží jako Lazar, protože se přejedla cukroví a nemá sílu brát zbraně do rukou).
Vánoce jsou kouzelným obdobím (Marťa se mnou zrovna teď nesouhlasí), které je význačné tím, že se lidé potkávají jak na fyzické, tak duševní úrovni, snaží se (ti normální) udělat ostatním radost a překvapit je. Já jsem dnes překvapil celou hospodu tím, že jsem poručil velké panáky a to mám teprve třicet. Co bude ze deset let se ostatní lidé bojí domýšlet a já si tak říkám, kdo z těch lidí už v té hospodě ani nebude... no co, život je život. Každopádně hospoda zajásala, zaplesala a zazpívala k poctě mé i celé mé rodiny takovým způsobem, že by se dalo do klobouku vybírat (kdyby tam byl ještě někdo jiný), omítka na stropě popraskala a slzy do očí vlezly bez ohledu na pohlaví či věk. Právě v restauračním zařízení jsem byl osloven požadavkem na pokračování psaní o starostech a radostech rodičovství čerstvým otcem. Děkujte mu a pozvěte ho na čaj s rumem... obzvláště v tomto sychravém období:)
Komentáře
Okomentovat