Tři měsíce se blíží...

Když jsem dopsal poslední příspěvek nemyslel jsem si, že se převalí další měsíc a já se k dalšímu psaní dostanu až teď. Klasický den, pokud nejsem v Brně, vypadá tak, že ráno vstanu po páté, nachystám snídani sobě a množství svačin Marti. Nutno podotknouti, že počet svačin Marti se nepřímo úměrně podepisuje na množství jídla, které se dostane kě mě. Kolem šesté jdu do kanceláře. Když přijdou Brňáci do práce, mám půl šichty za sebou a to proč? Abych mohl za klukem brzo domů.

Vítek nám totiž za poslední měsíc trošku přibral a už má asi 6.5kg, čímž jsem se stal privilegovaným jeho nosičem, proto jakmile doma otevřu dveře, beru kluka a jdeme si po tisicístodvacátéšesté prohlížet obývák a kuchyň, to ho baví. Jakmile ho to bavit přestane, začne se projevovat řvaním. Toto řvaní je možné zastavit zapojením štěrkátek a dalších blbůstek, o které pomalu začínáme zakopávat.

Pokud příjdu domů kolem čtvrté hodiny, znamená to pro mě jedno až tři kojení před spaním, podle chuti a nálady Vítka. Většinou se snažíme mimčo do postele umístit kolem půl deváté. Už se naučil usínat jen s drobnou asistencí (večer). Většinou se natáhnu přes letiště na peřiny, hodím mu ruku do postele, on se jí chytne a usne. Marťa pak příjde po dvou hodinách, kdy mě vzbudí, já jí ze spánku řeknu pár blbostí, ona mě odkope na moji půlku a pokračujeme s malými kojícími přestávkami až do rána. Takhle to je každý den.

Víteček nám taky začíná někdy povídat, podle nálady, se mnou se zatím moc nebaví, ale s mamkou mu to jde.

Teď se ještě na chvíli dostanu k našemu partnerskému soužití. Vždycky jsem věděl, že ženské nejde moc chápat, ale mám pocit, že s přibývajícím časem stráveným s Vítkem se buď zhoršuje mé chápání nebo Martino vyjadřování. Všichni víme, kde je pravda. Uvedu příklad. Jednou se prckovi nechtělo ráno v sobotu moc spát, tak se začal vztekat, rozhazoval rukama i nohama a zuřivě házel hlavou ze strany na stranu. Tak jsem si ho vzal, že s ním půjdu do obýváku, který společně budeme prozkoumávat. Zajímalo mě, kdy zhruba by měl znovu jíst, ať mi nebrečí zbytečně hodinu "bez příčiny". Ptám se Marti: "V kolik má mimčo jíst?", odpověď: "Ještě je brzo!", já odpovídám: "Vím, že je teď brzy, ale v kolik má jíst?", odpověď: "Za hodinu a půl". Vzhledem k tomu, že jsem měl kluka v rukách a nevěděl jsem, kolik je hodin mi taková odpověď byla v podstatě k ničemu a to, co mě zajímalo, jsem se nakonec stejně nedozvěděl.

Marti taky začíná v noci hrabat na dalších frontách. Na to, že v předešlých měsících občas hledala v posteli dítě, které je dávno ve své postýlce, jsem si stačil zvyknout. Teď jsme však šli s prckem na očkování, já jsem jel do Brna a Marťa tedy spala jednu noc v Bernarticích. Přiznala se mi, že v noci sice věděla, že je Víteček v postýlce, ale nestačilo jí to a hledala ještě jeho dvojče. Jsem zvědavý, kolik imaginárních dětí budeme mít za další měsíc.
Jednou v noci šla Marťa malému umýt cumel a místo aby ho dala do pusy jemu, cpala ho mi. Musíte uznat, že jsem byl zmaten na nejvyšší míru a lekl jsem se, že mě bude chtít i přebalovat.

Očkování bylo poslední co nás potkalo tento týden. Tak líto mi Vítečka ještě nebylo. Ani ne během očkování. Tam jsme šli s řevem, takže krátkodobé zvýšení frekvence při píchnutí do nožky se dalo vydržet. Ale večer dostal kluk hysterický záchvat trvající asi hodinu a půl, kdy většina hlasitosti byla na tzv. druhém levelu, kdy mi bylo líto nejen Vítka, ale i sousedů. Po tomto výkonu naštěstí prcek usnul, spal v pohodě až do rána a žádné další problémy se u něho neprojevily.

Poslední věcí, kterou na Vítkovi zkouším je používání angličtiny. Třeba mu v té jeho škatulce něco zůstane a bude to mít ve škole jednodušší (a taky až bude utíkat jednou na západ, aneb drobný náznak nespokojenosti s výsledkem voleb nikdy neuškodí). Máme infantilní knížku s barevnými zvířátky a popisujeme klukovi, co je co. Zatím jsme se v češtině a angličtině nedostali přes housenku, šneka a motýla, ale postupujeme :)