Přeskočit na hlavní obsah

Půl litr červeného a pořád nespí...

Svátky vánoční jsou za námi a já jsem se konečně dostal k tomu, že zase něco sepíši. Prcek leží vedle mě a vydává zvuky jaké vycházejí z pavilonu opic, včera to byl kurník a v noci to pro změnu bývá pavilon šelem. Člověk se až diví, že ho to samotného neobudí.

Se Štědrým dnem jsme se tento rok popasovali trošku jinak. Kapra jsme namísto každoročního ručního zpracování nechali na stánku téměř vyfiletovat. Stromek jsem do stojanu umístil během tří minut a podle toho to vypadá. Ozdobený byl za dalších 8 minut a kvalita zdobení je nejlépe patrná při pohledu z pohovky. První vánoční fotku jsme vyfotili s řvoucím miminkem ne úplně oblečení, protože jsme ho koupali a měli jsme v obýváku asi 26 stupňů. Další fotku už jsme nevyfotili, snad pomůže photoshop.


Marťa si dala na večeři kapra s rýží, která zbyla z předešlého dne. Já jsem se kapra přejedl, protože jsem si kvůli noci raději dělal zásoby. Místo prohlížení dárků jsme si všichni tři zdřímli. Z půlnoční mše mě Marťa odvolala, abych šel hušat, že už na to nemá nervy a tak jsem si v noci zahušal v rozmezí 0-3h a 5-7h. Poté jsem vytekl a předal jsem toho křiklouna mamině, aby ihned po nakojení usnul. Tomu se říká vděk.

Další večer, trošku ztrácím pojem o čase, ale myslím, že to byl hned následující večer jsem opět uspával Vítka. Spal do 22h. Potom byl nakrmen a následující dvě hodiny se na mě díval z náručí. Nebrečel, jen se koukal. Já jsem z toho koukání mezitím vypil půl litr červeného, abych přepil tenisový loket, dýchal jsem na prcka, dej mi sociálko věčný pokoj, ale on se pořád koukal. Aby toho nebylo moc, po dalším kojení mamince zase usnul. Buď mám inspirativní gézicht nebo si ze mě to malé trdlo dělá šprťouchlata. Protože potom spal skoro až do rána, určili jsme, že měla noční službu Marťa. Dneska mám tedy službu já a vsadím se, že si na mě to malé stvoření vymyslí zase nějakou další vylomeninu. Bohužel už nemám půl litr červeného :).

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Léto s multifunkčním a multinefunkčním Vítkem

Tímto příspěvkem Soutěžím s  Mall.cz Dlouho jsem nespal, teda nepsal...velmi dlouho. Jak se teď rozpomenout na zážitky z léta? Je to jednoduché, stačí se podívat na fotky, které s Marťou fotíme, spíše ona než já a připomenout si to všechno, včetně toho, na co by člověk nejraději zapomněl. Drobným nedostatkem tohoto způsobu zjišťování a analýzy minulosti může být počet fotografií přesahující vysoké řády stovkové a blížící se k nižším řádům tisícovým. Ale začněme od začátku, tedy od hospod. Téma návštěvy hospody ve spojení s výchovou dítěte 21. století mě nepřestává fascinovat, proto mi dovolte, abych se zde podělil o několik poznámek a fotografií. Věřím, že se nerozepíši natolik, aby se jednalo o, v tomto příspěvku, jediné téma, ale je možné, že to bude téma nosné. Sociální pracovníci a případní sympatizanti budou další obsah prohlížet jen na vlastní nebezpečí. Co se týká výchovy dítěte na pozemku, parcele nebo baru restauračního zařízení, můj názor je velmi podporující...
Okomentovat
Další informace

Intro

Drazí přátelé, rád bych věnoval tento příspěvek uvedení základní myšlenky tohoto blogu. Takže jak jsem se stal tátou a co mi tedy zatajili? Velmi stručně. To, jak jsem se stal tátou, to vím...myslím. A co mi zatajili? Úplně všechno... V tomto blogu bych tedy pominul tu první část a věnoval se především té druhé části. Doufám, že informace zde uvedené zbytečně někoho neovlivní a budou sloužit spíše jako zdroj vtipů směrem k mé osobě a obecně k pobavení. Kluk se nám měl narodit 29. listopadu 2017. Již delší dobu jsem si říkal, že bych mohl k této příležitosti něco sepsat a nebo se rozhupat i k sepsání něčeho kontinuálnějšího. Kluk mi v tomto udělal první čáru přes rozpočet a začal se drát ven již na výročí jednoho z našich nejdůležitějších dat a to 17. listopadu klukova noha maminu přešla sranda Fotografie z následujících čtyř hodin nechcete vidět...krve jak na zabijačce atd... Z myšlenky psaní blogu ihned po porodu mě vytrhla realita, mrcha, která mi absolutně r...
Okomentovat
Další informace

Deja vu, aneb malé radosti všedních dnů

Co mám dělat v pět hodin ráno jiného než psát blog. Dítko mi tady v obýváku v posteli řehtá, heká, tlačí a já jen čekám, až si pořádně prdne a dá mi čas zaspat, protože jinak se v tom kravále spát nedá. Po Vítkovi je to deja vu jako prase (teda spíš jako oslík). Doufám, že další věci narušující lidský spánek si nechá Vojtík od cesty. Každopádně si vybavuji dvě věci a to, že Vojtíka povzbuzuji podobně jako Marťu u porodu slovy "neřvi a zatlač" a taky na to, jak bych si nejraději při každém jeho prdnutí nalil panáka na oslavu tohoto počinu. Každopádně za poslední týden jsme stihli spoustu věcí. Např. jsme vzali Vojtíka ven. Nejdříve na doporučovanou půlhodinu, posléze jsme to protáhli na dobu, jaká je nutná k dovlečení jeho bratra domů. Tento čas, mám pocit, v poslední době exponenciálně narůstá společně s tím, jak se Vítkova zvědavost rozšiřuje na čím dál větší detaily (kraviny). Ještě před nástupem na dovolenou mě tato jeho vlastnost fascinovala, ale po několika tříhodin...
Okomentovat
Další informace